Ve znamení krysy

Stále přemýšlím o tom, co pro mě znamená slovo "hranice". Je to skutečná záhada. Včera vypukl první den festivalu: hudba a literatura zaplavily centrum Haagu. Představoval jsem si to jako inkoust který někdo nalil do čisté vody. Jako čínskou tuš, která prorůstá jiný druh kapaliny, až se s ní nakonec spojí úplně. Cestou k divadlu, kde jsme měli později večer spolu s ostatními autory a překladateli vystoupit, mi Yan Ge vyložila můj čínský horoskop: zjistili jsme, že jsme se narodili ve stejném roce, ve stejném měsíci jenom pár dní po sobě a oba jsme tak podle čínského zvěrokruhu krysy (myši, řekla Yan, protože krysy ráda nemá). Jsme cílevědomí, pracoviti, tvrdohlaví a neseme v sobě neustálý neklid. Sbíráme a shromažďujeme věci, jsme cosi jako duševní kapitalisté. Nikdy jsem nevěřil horoskopům, tomu, že dva lidi z opačných konců planety může propojit něco tak zdánlivě nepodstatného, jako datum narození. Ale později večer jsem přece jen znejistěl.

Během interview jsem dostal otázku, co pro mě účast na tomto festivalu znamená, čím je pro mě zajímavý. Něco nepodstatného jsem odpověděl svou lámanou angličtinou a až mnohem později jsem si uvědomil, že vlastně smotný název této akce by mohl být moje celoživotní téma. Že v sobě skutečně mám neklid, který mě nutí k neustálému pohybu. K tomu, znovu a znovu formulovat svůj život, hledat nové cíle, vyvíjet se, hlavně se hýbat, nezůstat stát na místě. Překračovat hranice.

Možná to ale nemá nic společného s horoskopem, ale s podobou současné euroamerické kultury obecně. Jsme nastavení jako stroje na překračování hranic. Celý náš současný svět je zaměřený na vývoj, na seberealizaci, celý ekonomický systém stojí na magické představě nekonečného růstu. Jsme skutečně tak trochu civilizace neurotiků. Náš vývoj dokládá historie, která nám neustále dýchá na krk, nutí nás k dalším a dalším krokům. Dokonce i náš život v současnosti vypadá jako projekt. Jako bychom v momentě naší smrti měli někomu předložit vyúčtování, itinerář naší cesty, naši paměť, jako nějakou divnou sbírku motýlů.

Uvědomil jsem si, že vlastně nepíšu o ničem jiném, nez o těchto věcech. O tom, jak nás kultura, do které jsme se narodili formuje a deformuje, jak určuje způsob, jakým se budeme vyvíjet. Moje první kniha byla sbírka básní nazvaná Strychnin. Snažil jsem se v těch textech zachytit křehkou hranici, za kterou končí dětství. Bylo mi tenkrát devatenáct, pohyboval jsem se v podivné zemi nikoho a snažil jsem se posbírat všechny ty dávné rozmlžené vzpomínky, které jakoby patřily nějakému úplně jinému člověku. Nesmírně mě v té době zajímala paměť. Paměť jako lidské životní prostředí. Paměť jako kapitál, který je potřeba shromažďovat. Vzpomínky z nichž se stal stavební materiál, ze ktéreho budujeme svůj život. Protože člověk bez paměti jakoby nikdy nežil.

Potkáváme se s dalšími lidmi, předávame si navzájem svou paměť, vyměňujeme si střípky a střepy svých životů, vyvoláváme minulost zpátky na světlo. Občas mám pocit, že se celá západní civilizace narodila ve znamení krysy: jsme cílevědomí, nesmírně pracovití, rosteme donekonečna, obchodujeme se svým časem, expandujeme. Všechny hranice, které prekračujeme, jen nastavují nové limity, ktere je třeba opět překročit. Jsme na závratné cestě do nekonečna. Otazkou je, jestli to s námi dlouhodobě vydrží i zbytek planety.