První večer

Včera jsem překročil hranice Holandska. Seznámil jsem se s dalšími účastníky festivalu, který právě začíná v Haagu a překračování uměleckých hranic si klade za hlavní cíl. Byl jsem nevyspalý, pozoroval jsem pohyb rozhovoru, který se přeléval od tématu k tématu, z jednoho jazyka do druhého, informace zcela svobodně putovaly od jednoho člověka k druhému a já jsem si najednou uvědomil, že celý večer se kolem mě neděje nic jiného, než překračování hranic všeho druhu.

Už v hotelové hale, při čekání na ostatní, se stala podivná věc, skoro jako nějaké znamení: během rozhovoru jsem si všiml v televizi reportáže o velrybách uvízlých na mořské pláži. Několik obrovských tvorů z neznámých důvodů překročilo hranice oceánu a teď se zmatení a zrazení gravitací rozkoukávali v novém světě. Občas se to stává, ale nikdo zatím nezjistil proč. S jistou dávkou romantiky se říká, že páchají sebevraždu, že i pro ně je někdy svět příliš těžký. Chvíli se taky myslelo, že za to může sonar, že kazí jejich komunikaci a orientační smysl, ale vzhledem k tomu, že velryby uvízlé na pláži se objevují už na renesančních kresbách, bude důvod pravděpodobně úplně jiný.

Velryby jsme ale nechali svému osudu v televizi v hotelové hale a vyrazili jsme na skleničku. S Edgarem De Bruin jsme včera dlouho mluvili o tom, co je to vlastně literatura, k čemu je dneska dobrá a jakou funkci ve společnosti plní. Nikdy jsem si nemyslel, že umění je druh zábavy. V první řadě je to právě způsob, jak překročit některé hranice. Jak pochopit, že svět je - jak řekl Witold Gombrowicz - "stomilionkrát bohatší, než by bylo zdrávo". Svět je už ze své podstaty nesmírně složitá věc, ze které se lidé všemi prostředky snaží udělat něco jednoduchého a srozumitelného. Reklama, popkultura a politika redukuje celou skutečnost na fráze, bonmoty a primitivní klišé. Umění by mělo stát v protiváze ke všem těmto věcem, mělo by člověka donutit překročit hranice svého egocentrismu, naučit ho vidět věci i z jiných perspektiv. Mělo by jej (stále myslím na ty nebohé velryby) čas od času vyplavit na mořský břeh, ukázat mu, že voda, ve které se beztížně vznáší není samozřejmostí, že jeho předsudky ve skutečnosti váží sto tun.

Večer, když jsme se vraceli z baru a já už jsem skoro spal za chůze (už jsem pomalu překračoval hranici bdělosti), vyprávěla nám básnířka a překladatelka Wiam o svém výletu k moři. O tom, jak šla ulicemi Haagu a byla překvapená, že stále stoupá do kopce, "moře přece nemůže být na kopci," smála se (ale já jsem věděl, že tak je to správně, aspoň jedno moře ze všech musí být na kopci, musí tady být něco, co nás znejistí). Wiam ale pokračovala dál: když došla na pláž, moře nebylo vůbec vidět, byla strašná mlha a kolem široko daleko nikdo nebyl, jen jakási dívka, která odhodlanou chůzí mířila k vlnám. Wiam nakonec dostala strach, že se sem dívka přišla utopit a vydala se za ní. Zpozorněl jsem, protože jsem si opět vzpomněl na velryby, v polospánku mi to přišlo magické - velryby uvízlé na pláži a dívka vstupující do vln, jako nějaký sebevražedný výměnný obchod mezi dvěma světy. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Dívka jen došla k hranici přílivu, zkusmo šlápla na mokrý písek a pak se otočila a vydala se pryč a já jsem se v ten moment vydal za ní, sledoval jsem tu holku z cizí historky někam do mlhy, kde jsem ji definitivně ztratil.

Vzbudil jsem se v šest ráno kvůli hádce ve vedlejším hotelovém pokoji.