Deja vu

Vzpomínám na Antverpy. Večer plný kaluží, po dlouhé době jsem skrz cáry mraků zahlédl nebe. Podzim v neznámém městě, chladný vzduch, pomalu mě začíná bolet v krku, spánkový deficit se ve mě nepozorovaně mění v chřipku. Setmělo se, padla mlha, procházím se pustými ulicemi, luxusní čtvrť, výlohy plné figurín zamrzlých v elegantních gestech, zahleděných do nekonečna. Myslím na Polsko. Vzpomněl jsem si na podobnou ulici v jiném městě, v jiném státě, v jiné souřadnici času a prostoru. Ta vzpomínka jakoby ke mně už vůbec nepatřila.

Bylo to před deseti lety v Gdaňsku, na pobřeží Baltského moře. V půl třetí v noci jsme já a dva moji kamarádi vystoupili z nočního rychlíku, kterým jsme přejeli skoro celé Polsko. Spolu s námi se jím přepravoval i jakýsi oddíl polské armády, celou cestu jsme stáli v uličce, v naprosto vydýchaném a zakouřeném vagonu a vyměňovali si s vojáky (kteří nebyli o moc starší než my sami) cigarety, loky české a polské vodky a učili jsme se navzájem vyslovovat sprostá slova v našich jazycích, o což vojáci projevili nesmírný zájem. Pak jsme se najednou lehce opilí, se smíchem ztuhlými čelistmi a uslzenýma očima ocitli na peronu uprostřed chladné baltské noci, ve vzduchu byla cítit sůl, město bylo prázdné, jen několik posledních opilců a ve výlohách figuríny zahleděné do nekonečna (stejné jako v Antverpách jen v trochu jiných polohách a gestech, aktuálních pro tu dávnou sezónu).

Byli jsme tři: Já, Ondra a Vojta. Nasedli jsme do nočního autobusu, který nás odvezl kamsi za město, po čichu jsme hledali moře, ale museli jsme někde sejít z cesty. Přespali jsme v brance na zarostlém fotbalovém hřišti. Ráno jsme bez mapy a kompasu bloudili v borovicových lesích, všechno slané, borovice rostly z písku, dokonce jsme mezi jehličím našli několik mušlí, ale moře pořád nikde. Když jsme konečně objevili pláž, propadli jsme naprosté euforii: široko daleko nikdo nebyl, kilometry prázdného pobřeží, vítr nám bral dech z nozder, vysoké vlny třískaly do písku, naskákali jsme do moře a dlouho jsme se nechávali nadhazovat špičkami vln.

Nevím, kdo z nás si toho tenkrát všiml, ale najednou jsme si uvědomili tu sílu. Zjistili jsme, že nás moře táhne od břehu, že se stále vzdalujeme. Viděli jsme pláž, naše batohy poházené v písku, všechno mizelo a znovu se objevovalo za hradbami vody. Vzpomínám si na tu paniku.  Na ten chvilkový děs celého organismu, všichni jsme začali zuřivě plavat, ale pořád jsme stáli na místě, viděl jsem Ondru s Vojtou, byli jsme v tom spolu a zároveň každý děsivě sám. Těch patnáct, nebo dvacet metrů od břehu najednou dělila nepřekročitelná hranice.

Dlouho jsme tam plýtvali silami, až nás nakonec napadlo plavat pod vodou, potopit se na dno, kde dutě hučela ozvěna lámajících se vln a tah vody nebyl tak silný. Nakonec, když jsme se skutečně vyškrábali na břeh, byli jsme tak unavení, že jsme až do večera jenom leželi v písku, každý nazdařbůh někde na pláži, poházení jako nějací nešťastně dopadnuvší parašutisté. Večer za námi dorazili kamarádi, naposledy jsme je viděli ve Wroclavi, kde jsme se před pár dny rozdělili. Nějakou dobu jsme pak na těch plážích tábořili, ale do moře, pokud si vzpomínám, jsem se už neodvážil ani jednou.

Zvláštní: první den v Haagu jsem díky televizní reportáži celý den myslel na moře. A jako na rozloučenou se mi připomnělo i poslední den v Antverpách, když jsem se skrz pohled figurín jako nějakým časovým tunelem propadl na polské pobřeží. V deset jsem došel do hotelu a pochopil jsem, že hukot v hlavě, který celý večer poslouchám, není vzpomínka na polské vlnobití, ale stoupající horečka. Zabalil jsem se do dek a prostěradel, hotel byl hned vedle divadla, v němž probíhal festival. Když jsem usínal, právě začínalo vystoupení Andrew Birda, na které jsem ten večer chtěl jít. Zdi a konstrukce budov spolehlivě donesly zbytky té hudby až ke mně. V Haagu jsem přes zeď poslouchal hádku neznámých lidí, v Antverpách basové tóny tlumené cihlami a betonem. Znělo to jako pod vodou, jako ze dna baltského moře. Přikryl jsem se těmi vlnami, nechal jsem proud, ať mě nese kamkoliv. Všechno se opakuje, napadlo mě ještě, všechny hranice jsou iluzorní, dají se podplavat. A usnul jsem hlubokým bezesným spánkem.