Překračování hranic po česku

Když se v Čechách řekne slovo "hranice", v podvědomí mnoha lidí se pohne cosi nebezpečného. Spustí se jakýsi ochranný instinkt. Hranice jsou pro Čechy zapovězená oblast. Dodnes, když se člověk prochází českými pohraničními lesy, naráží na masivní bunkry, které jako podivné betonové hřiby vyrůstají z lesní půdy. Ty bunkry jsou celé porostlé mechem a křivými stromky, které se pokoušejí uchytit v jehličí, nahromaděném na jejich střechách, zevnitř vane jeskynní vlhkost smíšená s krevním pachem zkorodovaného železa. Jako děti jsme si kolem nich často hráli na válku, ale do uzkých a temných vnitřních chodeb se neodvážil vstoupit nikdo.

Tenkrát jsme byli malí kluci, kteří po sobě střílí z klacků, v teatrálních gestech padají do jehličí a hrají si na mrtvé. Nevědomky jsme ale vykonávali rituál. Ta dětská hra, les prošitý neviditelnými střelami, neviditelná krev z ran, neviditelná smrt v neviditelném boji, to všechno po letech zaplňovalo ta místa válkou, která se v nich kdysi měla skutečně odehrát.

Pohraniční opevnění vznikalo od pětatřicátého roku a mělo sloužit jako opěrný bod proti nacistickému Německu, které si začínalo nárokovat české pohraničí. Síť bunkrů ale nikdy nebyla využita, prezident Beneš po Mnichovské dohodě v roce 1938 abdikoval a vyzval Čechy ke složení zbraní, čímž zabránil jistému masakru a zároveň stvořil jedno z nejmohutnějších traumat české moderní historie. Češi spolu s ideály přišli o své hranice a stali se obyvateli státního útvaru, nazvaného cynicky dvojznačným názvem "protektorát".

Boj o hranice pokračoval s koncem války, kdy Češi znovu nalezli své ideály a ve "spravedlivém hněvu" započali odsun německého obyvatelstva, při němž docházelo k mnoha krutostem na lidech, kteří neměli s nacismem nic společného. Přestože pak bylo pohraniční pásmo cíleně znovu osidlováno, nikdy se tu odumírající oblast nepovedlo znovu prokrvit. Celé vesnice zanikly a během několika desítek let zmizely beze stopy.

Jsou to místa, na kterých je vidět, jak rychlý je les. Jak málo času stačí na to, aby plíseň a hniloba rozložila nosné trámy krovů, aby plevel roztrhal stěny, prorostl střechou, změnil dům v rozvaliny, které rychle zmizí pod lesní hlínou. Krajina po čase stráví cokoliv. Je zcela lhostejná k lidskému snažení, k hranicím jejich států, k jejich dějinám a jiným abstrakcím, kvůli kterým se po tisíciletí zabíjejí.

Rád se procházím tím pohraničním pásmem, kde se v ruinách kostelů klidně pasou srny. Tou opuštěnou zónou, která jakoby vypadla z některého z Tarkovského filmů. Občas člověk narazí na nečekaně rovný pruh hlíny zarostlý mladými stromky, pozůstatek další historické etapy. Ty zvláštní rovinky byly kdysi součástí zapovězeného pásma železné opony, byla to zoraná a do roviny uvláčená hlína, která měla zachytit otisky stop těch, kdo by se pokusili překročit hranice. Nedaleko začínal trojitý plot napájený elektrickým proudem.

Před pár desítkami let se za překročení hranic na lidi střílelo ostrými náboji. Jestliže slovo "hranice" má vždy jistý nepříjemný podtón, sousloví "překročit hranice" v českém kontextu vyvolá téměř děs. Čeští turisté jsou na všech celnicích světa nervozní: jako by je někdo přistihl při nějaké špatnosti, jsou vždy spořádaní, úslužní a když rutinní kontrolu pasů absolvují, zažívají divnou a nepřiměřenou vnitřní úlevu, jakýsi potlačený jásot. To samé se odehrává i na kulturních celnicích. Stále jsme příliš nesmělí, příliš sledujeme, co by se v kultuře "mělo dělat", stále nemáme dost sebevědomí.

Příroda je rychlá a nestranná. Unese téměř všechno, vstřebá do sebe pozůststky hraničních čar totalitních států a změní je opět v les, ve kterém se člověk s příjemným pocitem může procházet a děti si v něm můžou svobodně hrát na zabíjení. Hraniční čáry lidské paměti se rozkládají mnohem pomaleji, bude trvat možná několik generací, než zmizí úplně a my se po kulturním světě současné Evropy začneme pohybovat opravdu svobodně.