Marek Torčík - 2

Ráno let z Prahy do Amsterdamu, pak vlakem do Haagu. Město na první pohled vypadá, jako by někdo skládal domy vedle sebe ze vzorů míst odjinud. Severský klid vyvedený v britských cihlách, co si o sobě myslí, že je vypálily v Bostonu.

Anebo jen sám lepím mnou označené štítky k místům, které je nepotřebují.

Celý den trávím v ulicích a sbírám zvuky a slova. Věty v nizozemštině mému necvičenému uchu zní po jiných jazycích – jako bych v angličtině snil o němčině, a přece mluvil jinak. Když se soustředím dostatečně dlouho, skoro ho zachytím. Význam. Je mi povědomý a pořád mi uniká. Jako odlesk v oknech, na hladině vody. Nikdy ho včas nezachytím.

Roland Barthes v Říši znaků píše o potěšení z neporozumění. Cizí země i cizí jazyk pro něj jsou téměř erotickým povrchem. Jen po něm klouzat. Jde mu o hru čistoty – znak odtržený od významu se stává přesně tím, čím ho chtěl Barthes mít: obyčejným znakem a ničím víc.

Nikdy jsem mu to nevěřil. Nerozumět je často trapné, trochu bolestivé, vždycky lidské. Dokonce i ve svém rodném jazyce často jen přikyvuji, jako bych věděl, o čem je řeč. A přitom mi uniká všechno. To ale neznamená, že si do slov nevčítám vlastní významy, že nenapínám smysly k tónu, k pohledům, k cukajícím koutkům a nehledám naději na jiný způsob čtení, který by slova obešel.

V kavárnách tu na mě mluví anglicky dřív, než vůbec otevřu pusu. Angličtina je zdvořilý dobyvatel – vlajky nevztyčuje, usadí se bez rozruchu v samotných útrobách mluvy. Je doma ve small talku i na cedulích ve městě. Ekonomie turismu, netřeba překládat. Skoro cítím, jak se ke mně ta slova unaveně naklánějí, jak zívnou.

-

Večer na You’ll Have to Scream LOUDER! série vystoupení a diskusí a čtení. Během dne se mi podařilo vytrousit informaci, že bude celý večer v nizozemštině. Slova se kolem mě valí nesrozumitelná, jen občas se chytám povědomých not. Boek je book je kniha. Tahle posloupnost mi za večer naskočí ještě několikrát. Vnímám invazivní slova, názvy filmů, fráze znějící jako skoro-české Live Laugh Love streamuje na Netflixu. Občas místo vět sleduji emoce. Smích a následný potlesk zopakuji s mírným zpožděním – jsem jeho ozvěna.

Jazyk se v mé hlavě láme a láme. Každé slovo znamená neúspěch. Barthes by nejspíš tvrdil, že neschopnost rozumět znamená čistotu, znamená volnost. Já myslím, že jsou slova vždy nevyhnutelně upatlaná, zadírají se pod nehty, nabírají význam v rodném i v cizím jazyce, kroutí se, dokud neprasknou v něco nového, podobně křehkého. Zdá se mi, že nerozumět je nakonec možná ta nejintimnější věc, kterou umíme — natáhnout se po někom skrz šum pořád tichých hlasů, minout se, strašně se minout, znovu a znovu.

Asi uprostřed večera vytahuji telefon a zapínám funkci Konverzace v aplikaci Google Translate. Namířím telefon k pódiu, chvíli čekám, pak na displeji v angličtině naskočí: Conversation not loud enough. Pohledem sjedu k plátnu s názvem večera, pak zpátky k mluvčím na pódiu. Uchechtnu se, jen tentokrát jsem v sále sám.

Aplikace mezitím vyplivne větu, která mi zpětně dává naprostý smysl: excitement texts away the words break something make. Udělám screenshot. Sejmu obrazovku.