Marek Torčík - 5

A když ráno vyběhnu, řeka Šelda se hýbe vedle mě a převaluje v sobě všechny ruce, které během včerejšího dne buď ona nebo obr Druon Antigoon vybrali jako mýtné, převaluje ty ruce vedle mě zatímco já běžím po proudu, pádluju svýma pevně přichycenýma rukama skrz vzduch a snažím se utéct migréně, výčitkám, smuténce věčně v závěsu, postavit mezi mé dnešní a včerejší já jasně vyznačenou bariéru, ukázat, že podobně jako bylo v minulosti možné odseknout řeku Šeldu od moře a zabránit, aby se do něj vlila a naplnila tak svou podstatu, stala se součástí většího celku, je možné odseknout některé pocity v člověku, zastavit proud ve mně tak, aby nikdy nedosáhl říčního ústí a místo toho zůstal pod mostem s dálnicí a billboardy a vyplavil se z břehů, obepnul chodcům kotníky, sáhl po nich–

A když ráno vyběhnu, Antverpy, město vyhozených rukou, město repositář dlaní, doutnají mírně narůžovělým světlem a podzimním oparem, o kterém naši předkové věřili, že značí tenčí blánu mezi světem živých a světem mrtvých, jenže obzvlášť dnes, po několika dlouhých nocí bez spánku, je stěna tak tenká, až ji skoro protrhnu, sám se jí málem propadnu do jiného světa, a když mi to ujede na vlhké kočičí hlavě, znatelně stěnu mezi dvěma světy pocítím, nedávám totiž pozor, mám jen hodinu na to město proběhnout, a tak volím řeku místo ulic, pokud to jen jde, vždycky volím řeku, po proudu, míjím hřiště, proti proudu, zastřešené parkoviště, protože nad řekami přemýšlím poslední dva roky poměrně často, jsou pořád se mnou, kamkoliv vykročím, kdekoliv dopadnu, jsou tu, můj odraz, rozvleklé opuchlé zvlněné věci, co překračují hranice, a když se rozbouří, všechno strhnou s sebou, vženou se do další zákruty–

A když ráno vyběhnu, v hlavě mi doznívají věty z včerejšího panelu Briana Ena a Bette Adriaanse, byla to jediná klidná hodina posledních dnů, přemýšlím o tom, co řekli, mluvili o umění a já si do telefonu zapsal poznámku, že „hranice nejsou pevné a pořád se mění,“ což cítím v kostech, vidím to ve vlnách Šeldy, v tom, jak se řeka klikatí a rozšiřuje a zužuje, v tom, jak města, řeky a lidé nejsou nikdy stabilní, nikdy definitivní, myslím na ta slova, protože poslední roky v těch proměnách žiju, neustále překračuji hranice, jsem pořád na útěku – před čím vlastně, sám před sebou? –, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci splývají dohromady, měním letiště za nádraží za výstavní haly za města, ve kterých nestačím pomalu být, hotelové pokoje se brzy slijí jeden do druhého, vytvoří vlastní řeku, tekutý domov bez jakékoliv určitelné teploty/barvy/vůně, ztrácím se v nich, zapomínám, nadechnu se–

A když ráno vyběhnu, nestíhám ani vydechnout.

Všude s sebou nosím malou kapsu ticha.

Malou prázdnotu.

Nechám ji vylít se z břehů, nasadím sluchátka a do uší pustím Ethel Cain, to díky ní vzpomínám na sluncem vyšisované mouchy, co se mi doma v Praze povalují v meziokní a čekají na den, kdy je vypustím v estuár a ony budou pro jednou zase volné:

And I’m still praying for that house in Nebraska

By the highway, out on the edge of town

Dancing with the windows open

I can’t let go when something’s broken