Marek Torčík - 4

Každá řeč je překlad a proměna a kompromis, a když něco vyslovím, dvakrát si rozmyslím, co říkám, protože pokud to neudělám, později lituji, ležím v posteli v pokoji hotelu Novotel Den Haag a přemýšlím nad vším, co jsem za celý den udělal, myslel si, vyslovil špatně.

Každá řeč je překlad, a to značí první krok k selhání a tím pádem k významu mimo mou kontrolu.

Říkáme tomu komunikace – schopnost věci vyslovit, neschopnost věcem naslouchat, věčná proměna pořadí, boj o pozornost. Říkáme tomu vzdálenost. Chceme ji překonat, a proto pečlivě zvolíme slova, obemkneme je větou, seřadíme za sebe, vyšleme ven.

48 let

02 měsíců

03 dnů

11 hodin

16 minut

47 sekund

Tak dlouho cestuje sonda Voyager 1 vesmírem v čase, kdy začínám psát tento text. Je přes 25 miliard kilometrů daleko a nese s sebou nejvzdálenější zprávu, kterou lidstvo kdy vyslalo: 12palcovou zlatou desku obsahující 115 obrázků, přírodní zvuky – hrom, příboj, tlukot lidského srdce – a pozdravy v 55 jazycích. Hello from the children of planet Earth. Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší. Hartelijke groeten aan iedereen. Ahoj. Slyšíte nás? Tady jsme. Je to nejdelší nepřetržitá konverzace v historii lidstva, vedená v naprosté tichosti.

Mluvčí → sdělení → kdo přesně je adresát?

Na festivalech typu Crossing Border se konverzace také stává jednostranným představením. Lidé mluví, jako by zvuk sám o sobě zaručoval přežití, vysílají signály – mluvit hlasitě znamená existovat, zanechávat stopu. Ticho znervózňuje, je důkazem prázdnoty. Všímám si toho znovu a znovu: úzkost z nevyřčeného, bod v konverzaci, kdy se řeč utlumí, místnost ztichne, podtlak a opětovný přelom do zvuku.

Dochází mi, že sám celou dobu mluvím a neposlouchám; ticho mě znervózňuje, nevím nic o tom, jak festival prožívá Lysanne, která poslední tři dny překládá všechno, co napíšu. Nikdy jsem se nezeptal, a tak bych měl na chvíli přestat mluvit já. Je fér, aby teď promluvila ona:

[Jako překladatelka zůstáváte většinou neviditelná. Je to vtipné, většina lidí nevnímá, že svým způsobem čtou také váš hlas.

Jako překladatelka, a obzvlášť literární překladatelka, děláte spoustu rozhodnutí, děláte kompromisy, což vysvětluje, proč překladatelstvo odevzdává jedinečný překlad stejného původního textu, a proč neexistuje nic jako „dokonalý překlad“ (s výjimkou legendární Septuaginty, ale zůstaňme při zemi).

Zpátky k festivalu: Před odjezdem jsem byla trochu nervózní, nevěděla jsem co čekat, nevěděla jsem co budu překládat, nikoho jsem neznala. To ani nezmiňuji a vystupování před publikem (pomoc), a vážnou spánkovou deprivaci. Podobnou zkušenost mám už z projektu CELA, takže jsem věděla, že nakonec bude vše v pořádku, stejně je ale vždy děsivé překračovat hranice své komfortní zóny a vkročit na neznámou půdu. Naštěstí v tom nejsem sama, máme skvělou skupinu spisovatelstva a překladatelstva, všichni jsme na jedné palubě; nepotřebujeme slova abychom si rozuměli.

Jako překladatelku mě zatím nikdo nepřekládal, je tedy zajímavé prohodit si role, i když myslím, že mi pořád víc vyhovuje moje strana hranice]

Až jednou Voyager 1 konečně opustí Sluneční soustavu, proletí za Oortův oblak do mezihvězdného prostoru, spolu s ním bude i zlatá deska – zkomírající tep naší kolektivní řeči, valící se skrz roztahující se vesmír. Zpráva o tom, že jsme tu byli, chtěli si říct ahoj, slyšet cokoliv nazpět. Literatura, přeložená i ta původní, je pro mě snahou natáhnout se přes obří dálku a pokusit se druhých dotknout, selhat, zkusit to znovu; šeptat přes 25 miliard kilometrů prázdnoty a doufat, že někdo poslouchá.