Marek Torčík - 3

Vstávám v šest a vybíhám směrem k pláži Scheveningen. Trasu jsem si naplánoval už večer, nahrál do hodinek, ale samozřejmě ji opouštím hned, jakmile uvidím hezčí ulici. Běhat v novém městě je jako kroužit prstem po zadní straně mapy, cítit povrch, letmo se dotýkat čar, kreslit své vlastní. Síť městských ulic se mi přeskupuje pod nohama a já následuji všechno, co zrovna zachytí mou pozornost. Dům s příliš velkými okny bez závěsů, úzkou cihlovou uličku, poraženou lampu. V hlavě neustále přepočítávám, kterým směrem je pláž.

Haag brzy ráno působí, jako by uvažoval, že pro dnešek bude jiným městem – jen zatím neví kterým. Ještě je napůl tma, je tu víc zvuků než lidí: ruch ranní dopravy, křik ptáků. Sundávám si brýle a vzdálenost přede mnou se zjemňuje. Domy se slévají do jedné okrově-cihlové vlny. Je to úlevné pro jednou nevidět jasně.

Parkem běžím pomaleji. Všude jsou ptáci.

Letos jsem si jejich přítomnosti začal všímat víc. V Praze je vyhnaly stavební práce, demolice domů, nové městské zástavby – jako by stavební jeřáb dokázal nahradit živé jeřáby. Ptáci se stáhli na okraj města, do opuštěných průmyslových zón. Hnízdí v pangejtech, v zapomenutých škarpách a drnech trávy a trsech křoví, co rostou mezi železničními kolejemi. Obvykle potkávám jen budníčka, je to můj běžecký společník. Holuby a straky samozřejmě taky, ale jejich přítomnost – podobně jako přítomnost lidí – jsem se naučil příliš nevnímat.

V parku někde na půl cesty k pláži se zastavím a otevřu telefon. Existuje aplikace jménem Merlin Bird ID, která dokáže identifikovat ptáky podle jejich zpěvu. Dokonce vám řekne, jestli se dvoří nebo si hlídají teritorium. Chycené pěvce pak sbíráte do archivu a mě baví zpětně procházet mapu a zkoumat, jak rozdílné druhy žijí v místech, co znám. Namířím telefon na ptáka s červeným hrudníkem. Jeho jméno už znám.

Aplikace poslouchá. Vidím záznam zvuku i zaznačený zpěv červenky. Přesto mi nevyhodí žádný výsledek. No bird suggestions for Haag, Jižní Holandsko.

Zírám na obrazovku, pak na ptáka. Určitě tam je, na prsou mu doutná rezavý uhlík.

Na pláži je obloha stále nerozhodná, ještě se nechce obléknout do zcela modré barvy. Do mraků zapletené červené pásky. Racci mi ječí nad hlavou. Přemýšlím, jestli ptačí zpěv známe jen proto, že je pro nás slyšitelný – komunikace určená pro vnější svět. Jak to vypadá uvnitř jejich hlavy? Mají ptáci vnitřní monolog? Broukají si někdy jen tak pro sebe, snad aby zahnali prázdnotu, podobně jako si teď broukám já cestou zpět od moře?

Zbytek dne zaplaví lidé. Setkání, pozdravy, zvuky a fráze. Moje mysl je přetížená podněty, a tak se v obraně ztiší. Uvnitř, navenek udělám přesný opak. Začnu mluvit víc, než bych chtěl. Vytvářím náhradní verzi sebe sama. Malého ptáčka předvádějícího iluzi člověka. Je mezi námi ale jistá podobnost – i lidé jako by vždycky nevyhnutelně volali: Tohle je moje. Tady je jídlo. Vem si. Neber si. Tohle jsem já. Podívej se na mě. Nedívej se na mě. Běž pryč.