Marek Torčík - 1 - Proloog

Poslední dva týdny trávím na cestách po Spojených státech. Přemýšlím hodně nad jazykem – kde drhne, co jsou jeho limity. Alespoň můj rodný jazyk mi přestává sloužit v zemi „za velkou louží,“ jak tomu tady přezdívá můj otec, dnes-už-Američan se stále znatelným českým přízvukem. Angličtina je kolem mě natolik dominantní, má takovou převahu, až mi začíná narušovat syntax, čím dál častěji si nevybavuji česká, ale anglická slova. Někdy promlouvám směsí těch dvou řečí.

Jsou to chvíle, kdy se jazyk láme, překračuje hranice, kdy se jeho proud čeří do zákrut o něco jiných než je známe. Jako mluvčí pak vstupuji do o něco divočejších vod.

Jednou odpoledne mě táta bere na procházku se psi. V lese kousek od místa, kde bydlí, probíhá lovecká sezóna. Obě fenky proto mají reflexní vesty, a když je k sobě táta volá, jen co se z nedalekého křoví vynoří lovec v maskáčovém a s kuší u pasu, nepoužije ani české „k noze“ nebo hovorovější „pocem,“ ani anglický příkaz „heel“ či „come.“ Volá na ně „left.“

Při zvuku „left“ obě zbystří. Nechápavě pozoruji, jak se psice poslušně seřadí jedna u levé, druhá u pravé nohy. Otec je povel naučil, jelikož si nedokázal vzpomenout, jak se anglicky řekne k noze, a český povel mu nejspíš přišel pro americké psy příliš nedůstojný. Nebo měl pocit, že by mu nemohly rozumět. Nevědomky tím ale mezi sebou a svými mazlíčky vytvořil docela jiný systém, jiný jazyk, který cizinci jako já připadá nesrozumitelný. Ani další jeho povely mi totiž nedávají smysl. Přesto plní svůj účel.

Často myslím na situace, kdy slova svůj účel neplní. Prázdná slova, výplně vět, nejasná sdělení. Mám je na mysli mnohem častěji než potenciál toho, co dokážou obsáhnout, co zvládnou popsat. Slova mě zas a znovu zrazují, často nenacházím ta správná, a tak mě znejišťuje vědomí, že někdo bude překládat zrovna ta slova, která právě teď píšu. Je to zvláštní pocit, málokdy mám před očima tak viditelný paobraz, stín někoho, koho jsem ještě ani nepotkal, a přesto mám pocit, jako bych mluvil přímo tomuto člověku. Mluvil, ale nemohl slyšet, co mi odpovídá. Zdánlivě jde totiž o jednostrannou konverzaci – autor určuje, co je řečeno.

Přitom jakákoliv moc – je příznačné, že synonymem slova moc je také slovo autorita – je ve skutečnosti jen optický klam. Nikdo, ani spisovatelé, nestojí sami. Bez druhých toho zvládnou jen zlomek.

Možná mě znervózňuje právě tahle zranitelnost. Zodpovědnost, protože najednou nezáleží jen na mně. Abych přišel na jiné myšlenky, procházím program Crossing Borders. Nacházím hned několik autorů a hudebníků, které mám rád. Je mezi nimi i Ta-Nehisi Coates, autor, kterého jsem kdysi sám překládal pro studentský časopis. Jeho nejnovější knihu The Message jsem dočetl teprve nedávno. Coates v ní zkoumá moc slov zkreslovat realitu, a také místa, kdy příběhy přestávají odhalovat, a místo toho vytváří novou realitu. Z mýtů budují jiný svět než máme před očima. Napadá mě, že překlad – ten literární, čtenářský, a jakýkoliv jiný – může být odpovědí na mlhu, kterou autoři rádi svět překrývají. Je to jeden z mála způsobů, jak ji rozehnat.